“Vytváříme hodnotu a přátelství z kuchyňského odpadu”. Tak zněl titulek rozhovoru s Tomášem a Eliškou Bramborovými v jednom australském rádiu, a přestože v češtině zní trochu kostrbatě, těžko jde jejich snažení popsat líp.
Platforma ShareWaste vznikla teprve před 2,5 lety a momentálně propojuje kolem 20 tisíc lidí z celého světa. Těch, kterým se na jedné straně nechce odhazovat slupky či skořápky zbytečně do koše, a těch, kteří je na straně druhé rádi využijí pro pěstování nebo krmení zvířat na farmě. Každý den tak aplikace pomáhá proměnit stovky kil odpadků v poklad v podobě kompostu a přírodních hnojiv, které se vrací zpátky do půdy. A denně se díky ní potkávají sousedé i nadšenci, kterým tahle společná péče o přirozený cyklus jídla dělá radost.
Jak se stalo, že s tak báječným nástrojem přišli zrovna Bramborovi z Prahy? Dá se kousek jejich zkušenosti využít pro českou komunitní mapu mapko.cz, kterou Kokoza buduje?
O tom, ale taky o městském pěstování v Sydney a klimatické změně jsem si s Tomášem a Eliškou povídala přímo v srdci australské metropole. Po skvělém obědě v jídelně společnosti Canva, kde Tomáš pracuje, (a kde se mimochodem nesnědené jídlo nabízí zaměstnancům domů nebo se kompostuje), jsme se příznačně přesunuli o pár metrů dál, na lavičku jednoho z tisíců městských parků, které tu najdete na každém kroku…
Jak jste se vlastně v Sydney ocitli?
Eliška: Jsme tady – Tomáš to teď spočítal – pět let. Přijeli jsme, protože jsem v Austrálii dostala práci pro české ministerstvo. Přímo v Sydney jsme asi čtyři roky.
Původně jste z Prahy, jak se vám tu ve srovnání s českou metropolí žije?
E: Žije se nám tu hezky, jinak bychom tu nebyli… Čímž nechci říct, že by se nám v Praze žilo špatně.
Tomáš: Je tu hezčí počasí.
E: Jo, pro mě je tady lepší počasí, protože špatně snáším takovéto sedmiměsíční šedo, smog, vlhko a zimu. Osobně se mi líbí, že Australani lépe pečují o svůj veřejný prostor. Líbí se mi jejich přístup k dětem a rodinám obecně. A v souvislosti s tím, co děláme, mě těší, že lidé tu běžně mají venkovní zahrádky a považují za normální si na nich něco vypěstovat. V Čechách mi přijde, že zahradničení je stále vnímané jako koníček, kterému se věnuje prarodič v penzi nebo chalupář, ale ne něco, o čem se běžně baví lidi, kterým je dvacet nebo třicet. Může to částečně souviset s tím, že v Austrálii se dá pěstovat celoročně, takže podmínky jsou tu přívětivější, ale nemyslím si, že je to hlavní důvod. My v Evropě taky můžeme pěstovat, i když třeba trochu jiné plodiny.
T: My jsme třeba neměli prostor k pěstování doma, když jsme se přistěhovali, ale zapojili jsme do místní komunitní zahrady, což je tu taky dost běžné.
Ano, všimla jsem si, že spousta lidí tu komunitní zahrady využívá, jak k pěstování, tak třeba k tomu, že tam vozí svůj bio odpad. A najdete je na každém rohu…
E: Místní úřady tomu hodně pomáhají. Městské části s tím mají zkušenost a nabízejí konkrétní programy, jak si založit zahradu nebo třeba zvelebit malý kousek veřejného prostranství. Říkají tomu “verge garden”, což je obvykle zelený nevyužitý pruh, ale místo toho, aby tam byla neudržovaná tráva nebo psí výkaly, tak je tam hezká zahrádka, květiny a bylinky. Častou jsou to pruhy zeleně podél chodníků a ulic, které by jinak neměly žádné využití. Město je k tomu vstřícné a snaží se lidi v jejich aktivitě podpořit.
Kontrolní otázka pro zakladatele ShareWaste – kolik toho zrovna máte v koši se směsným odpadem?
E: Nevím, dost málo.
T: Zrovna včera jsme odnesli plný kyblík zbytků na kompost.
E: Australani říkají, že až 50% místního odpadu je organický odpad a pro nás to docela platí.
T: Asi nejvíc toho dalšího odpadu u nás dělají jednorázové plenky, které občas využijeme, nebo to co dcerka nesní a nedá se zkompostovat. Ale je toho fakt minimum od té doby, co dáváme stranou bio odpad.
Vaše téma, do kterého jste se rozhodli vložit spoustu času a energie, je tedy nakládání s odpadem. Jak důležité to pro vás bylo v Praze?
T: Asi to pro nás bylo téma, ale z nějakého důvodu ne tak velké, jako tady.
E: Spíš je to o tom, že v Čechách jsme měli rodinu, spoustu kamarádů a aktivit, takže by pro nás těžší rozjet ještě něco dalšího. Tady jsme najednou měli daleko víc volného času. Vůbec jsme netušili, že ten projekt tolik vyroste. Chtěli jsme hlavně řešit náš aktuální problém. A když už jsme něco vytvořili, tak jsme jednoduše chtěli pozvat víc lidí, aby z toho měli užitek.
Myslíte, že to souvisí s tím, že jste expati? Má člověk potřebu něco přinést zemi nebo městu, když se tam přistěhuje?
E: Asi ne, spíš jsme to, jak jsme žili v Česku, přenesli sem. Vždycky jsme se hodně zapojovali, byli jsme dobrovolníci od nepaměti a bylo to pro nás vlastně přirozené.
T: Ale určitě hrálo roli, že žijeme zrovna tady. Kdybychom měli zkušenost, že Australani jsou nepřístupní nebo negativní, tak bychom těžko uspěli.
E: Můj původní nápad byl, že oslovíme někoho lokálního, kdo náš odpad dokáže využít na svojí zahrádce. Když jsme ho našli, Tomáš přišel se skvělým nápadem, že pro to napíše aplikaci.
T: Protože tím se živím.
E: No a pak se to nějak nabalovalo a rostlo daleko víc, než jsme si kdy dokázali představit.
Bylo tehdy na začátku složité najít někoho, kdo bude mít pro vaše přebytky využití?
E: To ani ne, ale říkali jsme si, že by to určitě šlo udělat lépe a že podobný problém bude mít spousta dalších lidí.
T: Je to taková služba, která pokrývá něco, co by řada lidí chtěla dělat, ale neví jak. Skutečnost, že taková platforma existuje, je může vybídnout, aby začali.
E: Kolikrát hledají řešení i lidé, kteří už kompostují. Můžou mít nárazově víc odpadu nebo potřebují, aby se kompost rozležel, a v tu chvíli se jim taky hodí sousedská výpomoc. ShareWaste využívají i chovatelé zvířat, co mají třeba použité seno a je jim líto ho vyhodit do směsi. Pomáhá ve spoustě situací, které sice neřešíte často, ale dohromady mají velký dopad.
Další přidaná hodnota je, že člověk někoho nového potká, je to tak?
E: Rozhodně. My skoro všechny známé v Sydney poznali díky ShareWaste. A vlastně i to byl impuls, proč jsme s tím začali.
Se ShareWaste jste vsadili na v zásadě dost jednoduchý princip: jedna strana má přebytky, druhá je potřebuje. Je výhoda soustředit se na takhle úzký zájem?
T: Myslím, že jo. I když se neustále bavíme o tom, jestli do mapy přidat i další věci.
E: Ty důvody, proč to zatím neděláme, jsou v zásadě dva. Jednak existuje dost dalších iniciativ, které pokrývají jiné věci a dělají to dobře, takže není důvod jejich práci zdvojovat. A hlavně, ShareWaste funguje na dobrovolnické bázi a udržovat jakoukoli komunitní mapu je hrozně náročné. Všechny podobné projekty, kam lidi něco přidávají, mají stejné problémy – že řada informací je neaktualizovaných, něco tam nesedí… Toho jsme se chtěli co nejvíc vyvarovat.
T: Je taky mnohem jednodušší ten nástroj šířit. Můžeme snadněji popsat, co naše aplikace dělá, když se soustředí jenom na jednu věc.
Pochopila jsem, že dnešní úspěch ShareWaste je jeden velký nadplán. Přesto, jak byste rádi, aby aplikace rostla? Aby přibývalo spíš oblastí, v nichž mohou lidé navzájem propojovat, nebo aby rostl počet míst, kde se ShareWaste využívá?
T: Obojí. Ale protože máme dost omezené zdroje, jak finanční, tak časové, tak se snažíme o to, co nám pomůže nejvíc alespoň v jednom z těch dvou cílů. Třeba by bylo skvělé, kdybychom mohli ShareWaste přeložit do různých jazyků. Ale překladem aplikace to samozřejmě nekončí. Je potřeba, aby někdo v daném jazyce odpovídal lidem na jejich otázky…
E: A taky by to znamenalo jazykové mutace sociálních médií, což je v tuhle chvíli prostě nerealistické.
T: Takže budeme pokračovat ve snaze ShareWaste dál šířit, v čemž nám hodně pomáhají sociální média, a zároveň se snažíme přidávat i další věc na mapu v souladu s duchem té původní myšlenky – tedy zrecyklovat co nejvíce odpadu a propojit co nejvíce lidí. A taky dělat mapu jednodušší pro lidi, kteří na ní už chodí.
Překvapila vás nějaká konkrétní oblast na zemi, kde se ShareWaste ujal?
E: Všechny (upřímně se rozesměje). Na začátku pro nás opravdu bylo milým překvapením každé město, každá země. Dnes máme funkční komunitu ve Velké Británii, ve Státech, třeba v Maďarsku máme nějakou mini komunitu… Moc nás těší, že se lidé inspirují navzájem. Snažíme se sdílet různé pozitivní příklady lidí, kterým se v rámci toho našeho tématu podařilo něco lokálně prosadit, aby je mohli využívat i další.
Není při takhle obrovském rozšíření mapy na překážku, že neznáte místní kontext? Když se na vás obrací tu někdo z Ohia, tu ze západní Anglie a všude to s kompostováním může být úplně jiné…
E: To ani ne, protože my se nestavíme do role odborníků.na místní zpracování odpadu. My jsme jen odborníci na to, jak nejsnáz využívat naší aplikaci. Na druhou stranu je pravda, že nám lidi píšou i spoustu dotazů typu Chci aby u nás ve škole přestali používat jednorázové nádobí, co s tím mám dělat? A já to zatím nedokážu úplně přejít, tak se snažím v rámci svých schopností co nejlépe poradit. A to samozřejmě zabírá strašně moc času.
Když se člověk podívá na váš web nebo sociální sítě, vidí spoustu dobrých zpráv – jak kompostování prospívá půdě, komunitě, společnosti. Zároveň zpracování odpadu souvisí s udržitelností a změnou klimatu, což je možná to nejtěžší téma, které lidstvo v tuhle chvíli řeší. Přemýšleli jste o tom tak, že záměrně nechcete strašit a moralizovat, třeba tím, co se s odpadem děje, když skončí tam, kde nemá?
T: Rozhodně. Já mám velkou víru v to, že pozitivní zprávy fungují lépe, než ty negativní. Už proto, že těch negativních je všude kolem dost. Pokud člověk chce něco změnit, nejlepší je jít příkladem, ukázat, jak to dělat, a neříkat, co nedělat.
E: Snažíme se tím demonstrovat, že i jednotlivec, který vůbec nemá ideální podmínky, může udělat fakt velkou změnu. Spousta komunit, které známe, vznikla prostě tak, že se se mnou někdo spojil a postupně se to rozrostlo do stovek lidí, kteří společně něco prosadí.
Vnímáte tu pozitivní změnu i ve vnitřní rovině? Že když člověk sám s nějakou změnou začne, ten problém se najednou nezdá tak děsivý, jako když jen pasivně přihlíží?
E: Asi jo. A hlavně se dá lépe uchopit. Když si představím nějakou klimatickou změnu, co já s ní udělám? Těžko jí zastavím vlastníma rukama.
T: Moje životní filozofie je taková, že člověk by měl hlavně něco vytvořit, věci nebo myšlenky. A když začne vytvářet, začnou se mu dít dobré věci. Nám se tedy se ShareWaste dějí.
E: Já myslím, že ty negativní zprávy – všechny ty fotky delfínů, co mají plasty v břiše a podobné – mívají dvojí efekt. Většina lidí si řekne, že je to strašný, ale cítí úplnou bezmoc a nic se nestane. Jiní si to vezmou k srdci, ale často se s nich stanou takoví ti militantní agitátoři, co se najednou probudili, všechno vědí nejlíp, a ti, co nevědí, jsou špatní. A to taky moc nikam nevede.
T: Lidi obecně fungují na bázi sdílených norem – když chci změnit, jak se lidstvo chová, je vždycky dobré začít u sebe a postupně to šířit. Nejlepší motivace je vidět ostatní, jak to dělají. Když odpad vnímat jako užitečný zdroj jeden člověk, někdo se k němu přidá, a budou dva, pak deset, sto, až mi to začne připadat normální. Zatímco když někdo jen přijde a řekne Ty to neděláš, tak jsi hloupej, bude to na mě mít spíš opačný efekt.
Obecně cítím v Austrálii větší zájem o to, co se okolo nás děje. Taky je běžnější se tu sdružovat a být aktivní v rámci různých sousedských komunit…
T: To rozhodně. Ne že bychom dobře znali všechny sousedy z našeho domu, ale v rámci čtvrti máme spoustu možností setkávání. Souvisí to i s tím počasím a veřejným prostorem. Všichni jsou víc venku, víc se přirozeně potkávají.
E: Ale je i plno prostorů cíleně vytvářených k tomu, aby se lidi potkávali. Komunitní zahrady, parky, hřiště, různé kluby při školách – příležitostí je opravdu hodně. A taky se o ty společné prostory pečuje. V parcích jsou lavičky, na kterých se dá sedět, záchody které se dají použít. Výborně po celé Austrálii slouží třeba botanické zahrady. Jsou v každém větším městě a v podstatě jde o obrovský park, kam může kdokoli zadarmo přijít, a třeba si jen rozložit si deku a udělat piknik nebo se procházet a přemýšlet.
T: Určitě ten rozdíl je i do nějaké míry kulturní – Australani jsou obecně přátelštější, otevřenější, není pro ně takový problém pustit cizí lidi k sobě domů. I proto ShareWaste tak dobře funguje.
Ano. A jak to vnímám nejen z našeho povídání, obecné povědomí o pěstování je přeci jen dál. V Česku usilujeme v podstatě o totéž – aby lidi vraceli organické zbytky zpátky do půdy a mohli je znovu využít. Hodně se přitom věnujeme osvětě, jak vlastně začít kompostovat, aby vůbec bylo možné slupky někam odkládat…
E: V tomhle ohledu je to tu určitě snazší. Sydney je sice obrovské město, ale na rozdíl od Prahy tu velké množství lidí žije v domečku, kde má nějakou zahrádku a velmi pravděpodobně kompostér. Takže pro lidi v bytech není problém někoho takového najít. My jsme v Praze žili třeba v Karlíně, kde v podstatě kompostovat nešlo. I když – ve vnitrobloku u činžáku může klidně taky stát kompostér. Stačí, aby se lidé domluvili.
Přesně tak. Právě tomu se snažíme pomoct a věřím, že takových míst bude v Česku rychle přibývat.
E: Určitě jo. Držíme vám palce!
Tomáš a Eliška jsou dokonalým příkladem, jak obrovskou změnu může způsobit jednoduchá myšlenka, které věříte. Možná vás teď trápí totéž, co řešili před pár lety oni – že házet slupky do koše je prostě nesmysl a přitom to naprostá většina z nás dělá. Tak se nechte inspirovat, začít můžete hned:
- Prozkoumejte komunitní mapy (kromě ShareWaste mrkněte na české mapko) a najděte nejbližší místo, kde se kompostuje
- Jestli takové není, začněte kompostovat doma – kompostér si můžete koupit nebo vyrobit.
- Zapojte i svoje okolí – založte komunitní kompostér nebo zahrádku, ze které budete mít užitek. Anebo objednejte popelnici a nechte váš bio odpad svážet. Rádi vám pomůžeme najít řešení na míru.
- Inspirujte další – přidejte svůj kompostér na komunitní mapy a dejte ostatním vědět, zda k vám můžou nosit slupky nebo si přijít pro žížalí násadu. Ať se kruh uzavře.
