Jednou jsem někde četla: „Každý den je novým listem v knize života, a záleží jen na nás, zda na něj napíšeme epický příběh, nebo ho necháme prázdný jako záhon po náletu slimáků.“ Tehdy jsem si říkala, že to je jen další motivační klišé, a odbila to uchechtnutím. Měřila jsem moudrost spíš podle výšky (rajčatových keříků) než podle hloubky životních pravd. Ale postupem času jsem zjistila, že je seberozvoj vlastně jako kompost – začíná chaosem, ale pokud tomu dáme čas a trochu péče, vznikne z toho základ pro něco nového a lepšího.
Naše Kokozí partička superhrdinů z dílny se nedávno taky pustila do dobrodružství v oblasti seberozvoje. Tentokrát ne s motykou v ruce, ale s odhodláním přerůst své vlastní limity. Úrodnou půdou pro tohle snažení byl Kurz zotavení. Proč ne? Pokud dokážeme přeměnit bioodpad v černé zlato (ano, mluvím o kompostu, ne o ropě), proč bychom nemohli udělat totéž s vlastní myslí?
Začátek byl nesmělý. Partičkáři, někteří s mírnou skepsí, seděli kolem jednoho stolu. Atmosféra byla někde mezi klubem anonymních zahradníků a workshopem žížalářů. Kurz vedli peer konzultanti s psychologickým výcvikem – mimo jiné i lidé, kteří si sami prošli těžkostmi spojenými s duševními psychózami, jako je schizofrenie a bipolární porucha. Jejich jemné vedení a humor byly jako zapíchnutí vidlí do kompostu – přesně to provzdušnění, které všichni potřebovali.
Diskutovalo se o všem možném – od finanční gramotnosti přes duchovní život, spánkovou hygienu až po důležitost pohybu a fyzické aktivity. Všechno to byly oblasti, které se v každodenním životě snadno přehlédnou, ale přitom mají zásadní dopad na naši pohodu a zotavení. Když došlo na sdílení konkrétních zkušeností, atmosféra postupně roztála. A témata, která se obvykle zahrabávají hluboko do emočních kompostérů – strachy, nejistoty, obavy – se začala měnit v inspirativní podněty pro změnu.
Nešlo se jen po povrchu očividných dovedností – jako kdo je mistr v práci se dřevem nebo kdo dokáže nejsvižněji přehazovat kompost – šlo se mnohem hlouběji. Mluvilo se o dopadech léků, o tom, proč jsme takoví, jací jsme, a o věcech, které nás spojují navzdory rozdílným diagnózám.
Kurz vyvrcholil při předávání certifikátů. Bylo to jako předávání Oscarů, jen bez červeného koberce. Každý poděkoval – sobě samému i vzájemně, za odvahu, za smích, za sdílení. A odnesl si nejen papír s razítkem, ale hlavně pocit, že osobní růst není klišé z motivačních knih. Je to proces, který bolí, ale nakonec přináší ovoce.
A o jakém ovoci tady mluvíme? Jeden účastník si teď například plánuje taky udělat kurz peer konzultanta a pomáhat ostatním. Další se chystá na koučovací kurz přes úřad práce. Někdo se dal na cvičení v posilovně. Ale hlavně – všichni si odnesli odhodlání být lepší verzí sebe samých.
Takže, milí zahradníci života, nebojte se začít přehazovat svůj emoční kompost. Co kdyby právě to vedlo k vaší nejlepší sklizni? A pokud se vám zrovna nechce, pamatujte, že i kompost občas potřebuje klid. Ale bez provzdušnění by se z něj stal jen samovznícený chaos. Společně zrajeme. Stejně jako kompost – organická hmota jsi a občas tě převrátí.
